Víte, kam jdete?

Jak už Josephine v předchozím článku řekla, půst je obdobím, kdy se zbavujeme nepotřebných věcí, které nás oddělují od Boha. Někdy to ale není úplně snadné. Někdy je těžké vzdát se věcí, které vás oddělují od cíle, když si ani pořádně neuvědomujete, kam jdete. Víte, kam jdete?

Otevřte si bibli (Matouš 4, 1-11 nebo Lukáš 4, 1-14) a přemýšlejte nad tím. Vžijte se do té situace. Co kdybyste se ocitli na poušti, úplně sami a bez ničeho? Kdybyste se měli lopotit pustinou jen tak pro nic za nic tak moc daleko nedojdete.

Cílem cesty je Bůh. A abyste za ním mohli přijít co nejblíž tak se prostě musíte zbavit všeho, co vás od něj oddaluje. Je to těžké, ale když si i jen na zlomek sekundy představíte, co vás čeká, když vytrváte, je ta nejlepší věc na světě (samozřejmě, nevíme, jak Boží království vypadá, v tom je lidská představivost omezená, ale jsem toho názoru, že zapojení představivosti při modlitbě není vůbec na škodu).

Ale jak je psáno: "Co oko nevidělo a ucho neslyšelo, co ani člověku na mysl nepřišlo, připravil Bůh těm, kdo ho milují." (1 Kor 2, 9)

Takže pokud jste jako já a žijete radši ve vlastní hlavě, než v reálném světě, tak tohle je přesně pro vás.

Představte si tu velkou a vyprahlou poušť, na jejímž konci jsou dveře do zahrady, kde na vás čeká Ježíš. Jste celí upocení a vyčerpaní z té cesty, ale šťastní že vás od Pána dělí už jen dřevěná deska. Pak ty dveře otevřete a je to, jako byste vstoupili do úplně jiného světa. Přítomnost Boha a krása té zahrady vás úplně povalí na kolena. A pak ho uvidíte, jak klidně sedí na lavičce a výhledem na moře. Uvidíte ho, jak na Vás čeká. Dveře zaskřípou tím, jak je za sebou zavřete. On to uslyší, otočí se, a s úsměvem vám vyjde naproti...

Co se stane dál, už nechám na vás.

Stojí to za to, nemyslíte?

Anasthazia