Pořádek v životě

Zamyšlení nad modlitbou sv. Tomáše Akvinského za moudré uspořádání života.

Milosrdný Bože, dej, abych vroucně toužil po tom, co se ti líbí, prozíravě to hledal, správně poznával a dokonale plnil ke cti a slávě tvého jména.

Hned úvodní věta modlitby je něco, s čím se můžeme ztotožnit asi úplně všichni. Já často vím, že toužím po věcech, které nejsou správné. A někdy je těžké pokušení odolat a proto mi přijde geniální jednoduše poprosit Pána Boha, aby naše touhy nasměroval správným směrem. Tak také Duch přichází na pomoc naší slabosti. Vždyť ani nevíme, jak a za co se modlit, ale sám Duch se za nás přimlouvá nevyslovitelným lkáním. (Řím 8, 26)

Samozřejmě samotné poznání Boží vůle nestačí, nejsme loutky v rukou stvořitele, proto Tomáš pokračuje prosbou "Pane, pomoz mi, abych poté co poznám tvou vůli, podle ní dokázal jednat.". Ta formulace "správně poznával" je prostě skvělá. Představte si, že přijdete do restaurace, se strašným hladem, objednáte si jídlo a pak se zvednete a odejdete. Přesně takhle se někdy chováme v modlitbě. Jednoduše si u Pána Boha něco "objednáme" a pak, když nám to na stříbrném podnose postaví na stůl, mi to nevidíme. Pokud jste neviděli film "Božský Evan" musíte se na něj podívat! Je tam pěkná myšlenka právě o tomhle.

Uspořádej, můj Bože, povinnosti mého stavu a dej mi poznávat tvou vůli. Pomoz mi, abych všechno dělal tak, jak je to prospěšné spáse mé duše.

Ten odkaz na pořádek, je jako rajská hudba pro moje uši, jak víte, jsem prostě chorobně plánovačná (tohle slovo ve skutečnosti neexistuje, ale pro potřeby tohoto článku poslouží dokonale). Měla jsem období, kdy jsem byla posedlá koukáním na videa jak si uspořádat den, aby toho člověk co nejvíce stihl, dělala jsem si všemožné tudů listy a tak podobně, ale ve finále to k ničemu nevedlo. Pak jsem přestala plánovat věci úplně a taky to k ničemu nevedlo. Jako vždycky, je asi ideální najít ve věcech rovnováhu. Třeba vytvořit si zvyk a naplánovat si čas na modlitbu, nemusí být vůbec špatné. Mám ve svém dni chvíle (večer a ráno), kdy si prostě udělám čas na modlitbu. Zkusili jste někdy jen co se probudíte, svézt se z postele na zem na kolena a poprosit Pána Boha za sílu do nového dne?

A další myšlenka se pojí s prvním odstavcem. Když Pána prosíme, aby vnesl pořádek do našeho života, musíme mít na paměti, že to nebude vždycky pohodlné a nebude to vždycky pořádek jaký si mi představujeme. Připomíná mi to chvíle, když jsem jako malá chodila k zubaři. Byla jsem malá a paní zubařka nepředpokládala, že mi musí vysvětlovat, co se bude dít. Takže jsem tam seděla s otevřenou pusou, na pospas svému osudu a neměla tušení, co přijde. Ona tak nějak předpokládala, že tím, že jsem si dobrovolně sedla na tu koženou vydezinfikovanou věc a otevřela pusu, jsem jí dala svolení dělat cokoli uzná za vhodné. A tak nějak si můžeme připadat, když prosíme Pána, aby vnesl pořádek, od našeho života.

Pane, můj Bože, dej mi, abych nechyboval ve štěstí ani v neštěstí, abych se totiž při úspěchu nevynášel a v neúspěchu abych nebyl sklíčen.

Ať mě netěší nic, než jen to, co vede k tobě, a nermoutí nic, než co od tebe odvádí.

Ať netoužím po oblibě u jiných, ani ať se nebojím nikomu znelíbit, leč tobě.

Ta poslední věta, mi vážně nejde. Nelíbí se mi, když mě lidé nemají rádi, když se na mě lidé zlobí. A do jisté míry to v sobě máme asi všichni. Takovou tu chorobnou touhu vyhovět všem. Často ani ne tak proto, že chceme, aby se všichni měli dobře, ale protože víme, že když nevyhovíme všem, bude tu část lidí, kteří nás třeba nebudou mít rádi. Jejda, zase je to o nás...

Ať považuji, Pane, za nicotné všechno pomíjivé a ať se mi stane drahým vše, co je věčné.

Ať se mi protiví radost, která je bez tebe, ať netoužím po ničem, co je mimo tebe.

Ať mě těší práce pro tebe, Pane, a protiví se mi odpočinek, který je bez tebe.

Neustálé kontrolování mailů, zpráv, tweetů, whatsappů a kdo ví čeho ještě. Neumíme odpočívat. Někdy si říkám, jestli se třeba kněží dostávají do situací, kdy začnou brát kněžství jako práci, a ne jako službu Bohu. Jak snadné je upadnout do rutiny a nevnímat ten fakt, že jsem tak blízko Pánu Bohu? A to samé při mši. Když jsem byla malá, mše se pro mě dělila na tři části. Před kázáním, kázání, po kázání. Jen co jsem "přežila" tu prostřední část, věděla jsem, že už je to dobrý a za chvíli si zase půjdu domů hrát. Ale nevědomky to dělám dodnes, takové to členění mše, kdy už vím co přijde a tak počítám kolik toho ještě zbývá, tohle dělám obzvlášť v zimě, kdy mám tři vrstvy dole, tři nahoře a ke zbožným myšlenkám daleko.

Můj Bože, dej, abych své srdce stále obracel k tobě a ustavičně litoval svých hříchů s pevným úmyslem polepšit se.

Máte taky takovou tu příšerně otravnou věc, co byste si nejraději někdy nechali vyoperovat a říká se jí svědomí? Někdy je to hrůza, život by byl mnohem snazší, kdybychom se prostě nemuseli trápit tím, že jsme někomu zalhali. Ale naštěstí to tak nefunguje. Bohužel, hlas svědomí se dá dost dobře potlačit. Máte děti v pubertě? Jezdit s mých bráškou autem, je zážitek. Kdyby se přes cestu přehnal jelen křížený se zebrou a měl na hlavě párty čepičku, bráška si toho ani nevšimne. Proč? Jelikož má na uších sluchátka. Musíte ho doslova fyzicky napadnout, abyste dostali odpověď na otázku "V kolik jedeš dnes domů?". Někdy to máme se svědomím podobně.

Učiň mě, Bože můj, poslušným bez odmlouvání, chudým bez stísněnosti, čistým bez porušení, trpělivým bez reptání, pokorným bez přetvářky, veselým bez nevázanosti, vážným bez příkrosti, hbitým bez lehkovážnosti, bohabojným bez malomyslnosti, pravdomluvným bez dvojakosti.

Dej, abych se tě bál bez zoufalosti, konal dobro bez domýšlivosti, bližního upozorňoval bez povýšenosti a vzdělával ho slovem a příkladem bez pokrytectví.

Upozorňovat bližního bez povýšenosti, s tím taky problém. Dlouho jsem přemýšlela, jestli bych mohla jednou učit (ať už na střední škole nebo na vysoké, to je vcelku jedno). A došla jsem k závěru, že mi vážně nejde najít rovnováhu mezi tím, být příliš kamarádská a být fůrie. A třeba je to stejné i v rodičovství. Jak nebýt rodič stíhačka, ale zároveň neaplikovat nevýchovu?

Pane Bože, dej mi srdce bdělé, aby je od tebe neodváděla žádná všetečná myšlenka; dej mi srdce ušlechtilé, aby je nestrhovala k zemi žádná nedůstojná náklonnost. Dej mi srdce upřímné, aby je nesvedl na scestí žádný špatný úmysl. Dej mi srdce pevné, aby je nezlomilo žádné utrpení. Dej mi srdce svobodné, aby je nespoutala žádná náruživost.

Bdělé srdce, to by potřeboval asi každý z nás. Při modlitbě (obzvlášť při těch delších), je jednoduché nechat se rozptýlit myšlenkami, které se nám honí hlavou. Četla jsem někde, že nějaký kněz se svěřoval, že pokaždé, když ho při modlitbě napadají takovéhle myšlenky, jednoduše se začne modlit za to, na co zrovna myslí. Příklad: Při modlitbě (což může znamenat jen sezení v tichosti a bytí s Bohem), začnu myslet na tu hromadu prádla, co musím vyžehlit. Takže se zastavím a řeknu si "Pane, pomoz mi lépe si uspořádat čas, abych stíhala všechno co potřebuju. A když to nestíhám, pomoz mi vidět priority. Někdy, při takových meditacích nám dojde, jak absurdní věc nás dokážou trápit. Věčný život versus hromada prádla...

Když ta myšlenka přijde zase, nebo přijde jiná, řekněme, že si vzpomenete na tu skvělou svíčkovou, co jste měli v práci k obědu. Vzpomeňte si na lidi, se kterými jste obědvali, pomodlete se za ně a poděkujte Pánu za svíčkovou. A vraťte se k původní modlitbě. A v případě, řekl ten kněz, že ta myšlenka přijde potřetí, pak to není jen tak nějaká myšlenka, ale promlouvá k vám Pán Bůh, a chce, abyste té myšlence věnovali pozornost. Což je trochu sporné, vzhledem k tomu, že nevím, co by nám říkal Bůh při myšlence na svíčkovou, ale je to hezká teorie a do jisté míry určitě aplikovatelná.

Dej mi, Pane a Bože můj, rozum, který by tě poznával, svědomitost, která by tě hledala, moudrost, která by tě nacházela, jednání, které by se ti líbilo, vytrvalost, která tě věrně očekává, a bezpečnou naději, že nakonec přijdu k tobě.

Dej, abych své časné tresty přijímal jako pokání, abych s tvou milostí na zemi dobře užíval tvých darů a v nebi byl účasten tvých radostí a tvé slávy. Neboť ty žiješ a kraluješ po všechny věky věků. Amen.

Nemůžu si pomoct, ale tahle modlitba je jedna z nejhezčích, které jsem kdy četla. Znáte nějaké dva lidi, co jsou zasnoubeni a budou se brát? Dejme tomu, že se s někým zasnoubíte a víte, že za rok přijde svatba. Ten rok prožíváte přesně to, co se tady píše. Taková ta touha skutečně najít toho druhého, být s ním a být jeho součástí.

"Proto opustí muž svého otce i matku a přilne ke své ženě a stanou se jedním tělem." (Gen 2, 24)

Josephine