Morální králíčci

Králíčci - morální relativisté

Pokud jste někdy chodili do jazykovky nebo v rámci střední/vysoké školy studovali nějaký cizí jazyk, pravděpodobně víte, že teoretická znalost gramatiky je sama o sobě k ničemu, pokud se neuvede do praxe. K tomu slouží mnohými obávané konverzační hodiny. Během prvního roku konverzace točí kolem oblečení, jídla, cestování, hudby, filmů apod. Když úroveň trochu stoupne, začne přituhovat a přijde na témata jako rodina, práce, smysl života, láska a někdy je učitel natolik aktivní, že vás nutí diskutovat nad nejnovějšími novinovými články, které se zabývají kontroverzními tématy v naději, že vás přinutí k diskusi.

Moje zkušenost je taková, že mileniálové jsou ve většině případů morálními králíčky. Rozhodně se nechtějí pouštět do diskuse a všechno je jim tak nějak jedno, protože přece každý z nás má vlastní morální principy a svou vlastní morálku a neměli bychom naše morální přesvědčení cpát ostatním. Jakmile s morálním králíčkem narazíte na témata jako homosexuální sňatky, antikoncepce, rozvod nebo potrat, většina z nich se začne ohánět výroky typu: "Kdo jsem já, abych soudil!".

Bude asi jen málo lidí, kteří zastávají globální relativismus. Pokud na někoho takového narazíte, jednoduše poukažte na kontradikci, kterou s sebou GR nese.

Tvrzení, že "Neexistují žádné absolutní pravdy.", má samo o sobě ambici být absolutní pravdou. Pro globálního relativistu je tak absolutní pravdou, že neexistují žádné absolutní pravdy.

Co dál? Někdy se globální relativista zamyslí a stane se částečným relativistou. Přizná, že existují absolutní pravdy (např. ve vědě), ale bude zásadně proti existenci absolutních morálních pravd. Přesvědčit morálního králíčka už není tak jednoduché, jako je tomu u globálního relativisty, ale určitě to není nemožné.

Na co poukázat?

Morální relativista bude argumentovat stylem: "Neměli bychom naše morální pravdy pokládat za absolutně platné pro všechny. Každý může mít vlastní morálku a není důvod, proč by zrovna ten náš pohled na věc měl být lepší."

Jakmile ale tvrdíme, že by někdo neměl dělat něco (pokládat své morální pravdy za absolutní), trváme na aspoň této jedné absolutní morální pravdě. Dostáváme se do úzkých, protože logicky nelze, aby fakt, že nejsou žádné absolutní morální pravdy byl absolutní morální pravdou.

Další problém, na který můžete poukázat, je naše běžná životní zkušenost. Morální relativista (podle definice morálního relativismu), nemůže vynášet žádné soudy ohledně chování druhých lidí. Jak do toho zapadá například vražda? Tady by vám morální králíček pravděpodobně oponoval tím, že absolutní morální pravdy existují, ale jen pokud naše činy ovlivňují nebo zahrnují druhé lidi. Jakmile se ale jedná jen o nás, je morálka relativní (osobní morálka).

Kde je problém?

Většina z nás asi nežije na opuštěném ostrově a během života potkává jiné lidi, se kterými musí nějakým způsobem komunikovat. Je prakticky nemožné, abychom svým chováním nikoho (aspoň nepřímo) neovlivnili. Mnoho psychologů například potvrdilo, že sledování pornografie může vést člověk k tomu, že začne vnímat svůj protějšek jako pouhý objekt k dosažení uspokojení. Přestože jde o osobní rozhodnutí jedince, má/bude mít vliv na jeho partnera.

Pokud přistihnete kamaráda, jak podvádí vaši kamarádku s jinou ženou, asi těžko vás to nechá naprosto chladnými a budete se dál s oběma vídat a předstírat, že se nic nestalo. Vaší prvotní reakcí bude pravděpodobně zhnusení, vztek, lítost...

Závěr

Může se zdát, že morální relativismus je zlatou střední cestou, když se ale zamyslíte nad výše uvedenými příklady, je v celku jasné, že jde o přístup, který myslící člověk prostě nemůže akceptovat.
Josephine