Minuta ticha za televizní serály

Začalo mi zkouškové, což znamená desítky shlédnutých seriálů, ze kterých si nebudu pamatovat ani slovo. Dneska jsem se ale při sledování jednoto takového nejmenovaného seriálu zarazila. Jedna z hlavních postav se dostala do nepříjemné situace, která se ukázala být ještě složitější, než se původně zdálo. Aby hrdina působil na diváka jako opravdový hrdina, musel se jeho problém jevit jako zdánlivě neřešitelný. Po pár epizodách přesvědčování diváka o bezvýchodnosti situace, se ji hrdinovi povede záhadně vyřešit, což v divákovi navodí pocit úcty a obdivu. Předpokládám, že při řešení onoho neřešitelného problému skončí někdo těhotný, někdo mrtvý a někdo šokuje obecenstvo svým comming outem.

Ale zpátky k věci, nic z toho, se ještě nestalo. Zatím jsme ještě uprostřed zápletky. Celou půl hodinu jsem čekala, kdy už konečně začne ten seriál mít nějaký smysluplný děj. Když jsme se dostali do poslední minuty epizody, začala jsem být mírně nervózní. A pak to přišlo. Hrdina se podívá na kameru. Zavře oči. Ozve se pomalá tesklivá hudba. A pak z něj vyleze věta: "Nemůžeme nic dělat. Teď už nám zbývá jen se modlit. Jsme ztraceni."

Je mi jasné, že scénárista neměl v úmyslu vytvořit dialogy tak, aby souzněly s křesťanským myšlením, takže nechci nijak odsuzovat jeho práci z pohledu konzervativního katolíka. I když jako divák určitě spokojená nejsem, ale nemám v plánu psát tady recenzi. Jde mi o zamyšlení nad mocí modlitby.

Často sklouzáváme k tomu, že chceme problémy vyřešit hned. Okamžitě. Tady. Na místě. Chceme udělat něco, co by přineslo okamžité výsledky. Možná nás ani nenapadne obrátit se jako první na Boha a poprosit ho o pomoc. Modlitbu si necháváme až jako poslední možnost, až co naše lidské síly selžou.

Sama jsem se za poslední měsíc setkala s několika situacemi, kdy nešlo nic dělat. Vidět někoho blízkého trpět a nebýt schopen mu pomoct, je hrůza. Musela jsem jednat. I když jsem věděla, že je to předem ztracené. Proč? Abych sama sebe omluvila. Něco jsem přece udělala, takže teď se nemusím cítit špatně. Páni, to je ale hnus. Fakt se teď stydím, že mě nenapadlo se modlit místo sobeckého myšlení na sebe sama. Tak nebuďte jako já.

Josephine

"Brzy ráno, ještě za tmy, vstal a vyšel ven, zašel si na opuštěné místo a tam se modlil" (Mk 1,35)
"Rozloučil se s nimi a odešel na horu, aby se modlil" (Mk 6,46).
"Když zástupy rozpustil, vystoupil na horu, aby se o samotě modlil. Nastal už večer, a byl tam sám" (Mt 14,23).
"Ježíš se (však) uchyloval na opuštěná místa a tam se modlil" (Luk 5,16).
"V těch dnech vyšel na horu, aby se modlil; a celou noc strávil v modlitbě s Bohem" (Luk 6,12).