Klára Fišerová, O smrti na férovku

Klára Fischerová je je manželkou bývalého diplomata Pavla Fischera. Pracuje ve společnosti ProCestu, s. r. o. a je manažerkou dobročinných obchodů v projektu Cesta domů.

Ochotně nám poskytla rozhovor o své práci v hospicové organizaci a svém pohledu na smrt a umírání. Se svou rodinou si prošla nelehkou situací, když je potkala smrt jednoho z dětí. Poradí, jak se s takovou ztrátou vyrovnat.

Děkujeme za otevřenost a ochotu!

Josephine

1) Pracujete v hospicu Cesta domů, můžete nějak konkrétně přiblížit, co vaše práce obnáší?

Pracuji v servisní organizaci ProCestu, jejímž hlavním úkolem je financovat nakladatelství

Cesty domů, které vydává odborné publikace a literaturu věnující se umírání. Snažíme se

tak informovat o smrti a o péči o umírající, odtabuizovat smrt v naší přetechnizované

společnosti. Naše knihy se smrti nebojí.

2) Spolu s manželem jste měli možnost pobývat několik let v cizině. Liší se nějak postojtamějších lidí k hospicové péči od chování, se kterým se často setkáváme u nás? Nedůvěra, upřednostňování nemocnice, časté nevědomí o existenci hospicu...

Žili jsme v Paříži v letech 2003 - 2010. Na začátku pobytu se nám narodila nejmladší

dcera z našich 4 dětí, Vojtovi nejstaršímu bylo 10 let. V té době jsme s paliativní péči

vůbec nepřišli do styku, takže nemohu posoudit rozdíly mezi naší a francouzskou

společností. Vzpomínám ale na to, jak krásně dokázala rodina Tigridů doprovodit svou

maminku - Ivanku. Byli jsme přátelé, často jsme Ivanu Tigridovou navštěvovali. Byla to

milá a inteligentní žena, bydlela na břehu Seiny v malém domečku kousek za Paříží.

Ivanka onemocněla rakovinou, dva roky bojovala, podstoupila několik operací a následnou

léčbu. Nakonec se ukázalo, že boj nelze vyhrát. Byli jsme ji navštívit pár dní před smrtí.

Veškerou péči měla zajištenu v domácím prostředí, její děti se u ní střídaly - Deborah,

Gregory i Katrin. Byla vyrovnaná, odvážná, statečná. Na poslední procházce jsme - tedy

ona a Vojta, dělali "závody" na vozíku. Všichni jsme věděli, že se už neuvidíme. Co mne

ale opravdu hluboce zasáhlo a o čem jsem dlouho přemýšlela, bylo to, že po jejím úmrtí

mohla až do pohřbu zůstat doma. Pohřební služba zapůjčila chladící postel, na které byla

uložena ve svém pokoji a kde mohla v klidu a důstojně počkat na uložení do hrobu.

Rodina a přátelé se s ní mohli přijít rozloučit. Když jsme my přijeli na pohřeb, její nejmladší

vnuk Rafael mě hned vzal za ruku a vedl mě za babičkou. Bylo to krásné, postel měla

obloženou květinami a obrázky od vnoučat. V té rodině byla cítit láska, radost, bolest, vše

co k takovým chvílím patří. Bylo to důstojné a krásné. Sama si vzpomínám, jak několik let

poté, když zemřel náš Vojta, pro mne bylo těžké ho předat pohřební službě. Najednou se z

vámi milovaného člověka stává pomalu infekční materiál, který je třeba někam uklidit. Na

příběhu z Hericy je vidět, že to jde i jinak.

3) Máte zkušenost s vážnou nemocí a úmrtím v rodině. Váš syn Vojta trpěl nevyléčitelným

onemocněním. Můžete nějak přiblížit povahu jeho nemoci? Pomáhá Vám nějak tato

zkušenost při práci? Začala jste v hospicu pracovat až po této události nebo už před tím?

Vojta trpěl velmi vzácnou metabolickou poruchou, toto onemocnění nemá ještě žádný

název, trpí jím dva lidé, jedním z nich byl právě Vojta. Už v šesti týdnech bylo jasné, že

něco není v pořádku. Měl těžkou svalovou hypotonii. Museli jsme několikrát denně cvičit

tzv. Vojtovu metodu. Cvičení pomáhalo, Vojta se díky jemu začal také přetáčet, lézt ale vše

to bylo s velkým zpožděním. Až do 10 let se pohyboval po čtyřech, do stoje se nikdy

nedostal. Po desátém roce se mu kvůli rychlému růstu zhoršila skolióza, musel absolvovat

těžkou operaci páteře. Od té doby už jen ležel nebo seděl na vozíku. Do školy chodil

nejdříve v Praze do Integračního centra Zahrada, v Paříži pak do specializovaného centra

pro hendikepované děti. Naučil se dobře francouzsky, komunikoval spíše v jednodušších

větách, a to i v češtině. Po návratu do Čech opět chodil do IC Zahrada, kde to měl moc rád

a měl tam spoustu kamarádů. Poslední dva roky byly náročné, přišel o veškerou

schopnost se hýbat, špatně se mu dýchalo, nemohl mluvit. Přesto to všechno snášel velmi

trpělivě a statečně, nikdy si nestěžoval. Byl rád, když byl doma v okruhu nás nejbližších.

Proto si neumím představit, že bych ho na závěr života nechala odvézt do nemocnice a

napojit na přístroje. Život by mu to možná prodloužilo o pár týdnů, ale byl by nešťastný a

my doma také.

V Cestě domů jsem začala pracovat až tři roky po Vojtově smrti. Nemělo to spolu žádnou

souvislost.

4) Jak často se v hospicu setkáte s umírajícím dětským pacientem?

Jak už jsem psala, pracuji v servisní organizaci. Mám na starosti chod Dobročinných

obchodů Cesty domů a Dobročinné kavárny Cesty domů. V přímé péči se nepohybuji. Ale

po těch pár letech, co odešel Vojta, mám pocit, že mi "pečování" chybí. Je to něco, co

opravdu umím a dělám to ráda. Takže přemýšlím o tom, že si udělám pečovatelský kurz a

budu pracovat také jako dobrovolník v přímé péči.

5) Pokud to není příliš osobní, mám za to, že Váš manžel je katolík. Mělo Vojtovo umrtí

nějaký vliv na Vaši víru? Ať už pozitivní či negativní.

Katolíci jsme oba. Na rozdíl od mého muže, který ve věřící rodině vyrůstal, já jsem ke

katolictví konvertovala v dospělosti. Možná máme na některé otázky trochu jiný náhled,

ale myslím, že díky tomu se dobře doplňujeme. Nemoc, utrpení, smrt dítěte, to je těžká

zkouška pro každého, ať je věřící nebo ne. Takže žádný zásadní vliv tam nevidím. Možná

jen ta naděje, že se jednou setkáme, i když nevíme, v jaké to bude podobě, je posilou.

6) Je něco, co byste vzkázala lidem, kteří se potýkají s podobnou situací nebo už si

takovou situací prošli? (Myšleno umrtí dítěte)

Mějte odvahu, jsou okolo vás lidé i organizace, která vás v tom nenechají samotné. Dopřát

dítěti ale i dospělému zůstat do konce svých dní v milujícím domácím prostředí totiž

opravdu chce hlavně odvahu. Bolí to, není to jednoduché. Střídají se pocity bezmoci,

strachu. Mám pocit, že se tady překrývá konec jedné části života a nový start do té další

části. Pokud najdeme tu odvahu vystavit se této bolesti, mnohem rychleji se rána zahojí a

my můžeme kráčet dál.


pokud jste v tíživé situaci s někým z Vašich blízkých, kontaktujte nás na

poradna@cestadomu.cz

nebo na telefon: 775 166 863 nebo 283 850 949

pokud chcete přispět

2800193970 / 2010 (Fio banka a.s.)

pokud chcete jinak pomoci - přidejte se k nám - Klub přátel Cesty domů

- zapojte se - Staňte se dobrovolníkem

vše najdete na stánkách www.cestadomu.cz