Kečup v ledničce

Když je člověk ještě bezstarostné dítko, spoustu věcí vnímá jako samozřejmost. Jeho vesmír tvoří jistoty a známé věci. Později zjistíme, že ne všechno ve světě funguje tak, jako u nás doma. Stačí, když poprvé strávíte noc u kamaráda.

"Vy jako nedáváte kečup do ledničky?"

-Vážně mi dali do cereálií teplý mlíko?!

-To vedle tý rajský jsou těstoviny?!

A pak přijde na méně povrchní věci. Všimnete si, že váš kamarád je doma jen každý druhý týden, protože zbytek dní bydlí u tatínka. Ano, jeho tatínek totiž nebydlí ve stejném domě jako jeho maminka, a dokonce má váš kamarád vlastně dvě maminky. "Maminko" sice říká jen jedné, ale ta druhá je také jeho maminka. Protože váš první kamarád je tento týden u tatínka, jdete navštívit svého druhého kamaráda, který má doma obrovskou televizi, kde se můžete koukat na pohádky! Z pohádek ale nic moc nemáte, protože z vedlejšího pokoje se ozývá křik a rány, jak se rodiče vašeho kamaráda hádají. A tak tam sedíte, na úžasně pohodlném a určitě pěkně drahém koženém gauči a koukáte na tu obří plazmu a ze všeho nejvíc si přejete být zase zpátky doma.

Vždycky jsem věděla, že mám úžasnou rodinu. Vím, že to asi říká každý, ale já měla vážně štěstí, když se rozdávali rodiče. Nebyla jsem zrovna to nejjednodušší dítě na vychování, měla jsem poměrně živý temperament 😉. A přesto, že jsme neměli moc peněz a bydleli jsme hodně daleko od všech babiček a tetiček, moje dětství bych neměnila.

Zbývá by posledních 6 dní na erasmu. Nikdy jsem Pánu Bohu tolik neděkovala za rodinu, kterou mě požehnal. Každý máme asi v životě něco, za co bychom měli víc děkovat. A já už svůj skrytý důvod k vděčnosti našla. Co je ten váš?

A teď to důležité, co mě opravdu zajímá. Dáváte kečup do ledničky, nebo ne?!

Josephine