Duchovní olympiáda

Kdyby existovalo něco, jako duchovní olympiáda, pravděpodobně bych se nedostala ani na stadion jako divák, natož abych se kvalifikovala. Můžu se pyšnit celkem ohebným tělem, na holku toho celkem dost unesu a když je to vážně nutné, umím i běhat. Bohužel, do Božího království se nedá ani doběhnout, ani nemůžete vymlátit dveře nebo přeskočit zeď. Být ve formě je něco, po čem touží většina lidí. Chceme se líbit, chceme zaujmout, překonat sami sebe a dokázat něco velkého. Někdo vám bude tvrdit, že při posilování, běhání a podobných šílenostech, se uvolňují endorfiny a vy se díky tomu cítíte šťastní. Z mojí zkušenosti je to pěkná blbost, jediné, co vám přinese skutečný pocit štěstí je chvíle, kdy vaše cvičební rutina skončí a vy konečně můžete začít na zemi hledat svoje plíce, což vám ne zrovna usnadňuje kaluž potu pod vámi.

Řekla bych, že dnešní fit kultura je nebezpečně sebestředná, učí nás soustředit se neustále na nás samotné, na to, jak vypadáme, co jíme, co děláme, kolik toho vypijeme, jak dlouho spíme...

Ale co se místo sklapovaček, kliků, chia pudinků a bio citronů soustředit na vyrýsování a detox naší duše. Najdete si hodinu denně abyste šli do posilovny a nenajdete si dvacet minut, které byste věnovali Bohu? Předpokládám, že brána do Ráje není zas tak úzká, abyste tudy neprošli, takže co takhle vyhradit si z těch 24 hodin aspoň 10 minut, které věnujete modlitbě. Nebo pokud jste vášnivý sprinteři, vyběhněte si na nějaké odlehlé a klidné místo, ztište se a věnujte se rozhovoru s Bohem.

Pro mě za mě si pak udělejte ještě několik těch sklapovaček a dejte si bio citrón, ale mějte na paměti, že nic z toho Vás neudělá hodnotnějšími a lepšími lidmi.

V Boha, jehož slovo chválím, v Boha doufám, nebojím se, co mi může udělat tělo? (Žl 56, 5)

Josephine