CoCo

09.11.2018

Článek přichází o den později, ale mám dobrou výmluvu! Hlídám kočku jedné profesorce filosofie... Před týdnem a něco jsme slavili dušičky, a já se s vámi chci podělit o jeden zážitek. Hodně často se setkávám s tím, že je smrt tabuizovaná, snažíme se předstírat, že neexistuje. Kupujeme si vyhlazovací krémy (jakože na vrásky, žádný Hitler přežitek) nebo zatajujeme kolik nám je. A když máme v rodině někoho, kdo už má vysoký věk, šoupnem ho do nemocnice nebo do ústavu, tam se o něj přece postarají, tam mu bude dobře, domlouváme našemu svědomí. A když dojde na nejhorší, neuděláme ani pořádný pohřeb nebo ostatním vzkážeme, že si nepřejeme, aby nám někdo snad kondoloval!

I když vy konkrétně nemusíte patřit mezi lidi co mají s tímhle nějakou zkušenost nebo sami smrt netabuizujete, bohužel je tu značné množství lidí, co se smrti bojí a nevědí, jak reagovat, když se s ní potkají. Z čeho to pramení? Nebereme děti na pohřeb, protože máme pocit, že by z toho měly trauma. Nechodíme na hřbitov, protože je to moc smutné místo. To všechno může být příčinou, to všechno v nás zůstává a neseme si to s sebou do budoucnosti. Pak je tu druhá stránka problému a to je dnešní způsob myšlení, kdy je v podstatě povinné být šťastný, úspěšný, optimistický extrovert (což jako mrtvý nebo truchlící pozůstalý fakt nesplňujete)...A bude hůř, jelikož dnešní pohled na život je užívat si bez závazků, hlavně nemít děti než procestujete celý svět, svatba možná někdy, ale nejdřív si musíte být jistí, takže mezi 40 a 50 už budete mít "kamarády" po celém světě, super plat, spoustu zážitků a uměleckých fotek z druhé strany planety, ale na děti nebude ani pomyšlení a najednou přijde strach. Z čeho? Strach z toho, že budete zapomenutí. A přesně to se stane.

Už máte depresi? Tak si vemte čokoládu, a pokračujem v krasojízdě. 😉 Nechci dneska rozebírat jak moc nechápu dnešní myšlení, to by mi jedno balení čokošky nestačilo... Chci vám říct něco o Mexiku. Mexiko je země plná věřících lidí, je to hlavně kvůli tradici Virgen de Guadalupe. Dnes tam přežívá spoustu dávných tradic, které se nějak začlenily do tradic katolických.

Jak vypadá oslava dušiček v Mexiku?

Každá rodina vytvoří oltář, na který se položí kříž, fotografie zemřelých a cukrové lebky (vážně jsou to takové cukrové věci ve tvaru lidské lebky, různě zdobené a mají na čele jméno zemřelého). Ty potom sní společně celá rodina.

Chléb mrtvých, je sladká hmota kořeněná anýzem, která se peče v různých formách, nakonec se posype moučkovým cukrem.

Květiny, kterými se zdobí jak oltáře, hroby tak domy, jsou většinou slunečnice, růže, ale hlavně květina, co vypadá jako měsíček lékařský a nemám tušení, jak se jmenuje u nás, pokud tu vůbec roste. Lístky této květiny mají svítivě oranžovou barvu a připomínají slunce a život. Jsou takovým mostem mezi světem živých a světem mrtvých, kdy symbolizují právě to, že duše zemřelý nebyl zapomenut a přežívá ve vzpomínkách pozůstalých a přátel.

Dušičky jsou rodinným svátkem, kdy se pozůstalí sejdou a společně vzpomínají na zemřelé, dětem se ukazují fotografie, vypráví se rodinné příběhy a věřící křesťané jsou do kostela.

Pokud se vám nechce kupovat hned letenku do Mexika, můžete si pustit BOŽÍ film CoCo, který vypráví příběh jednoho mexického chlapce a jeho rodiny. Je to animovaný Disney film, ale je neskutečně jemně pro-life a ukazuje nenásilnou formou důležitost rodiny. Pokud nemáte děti a cítíte se, jako že je pod vaši úroveň koukat na disney filmy, tak se toho pocitu rychle zbavte, protože tohle musíte vidět!

Jediné čím si nejsem jistá je dabing... Jelikož jsem ten film viděla ve španělštině, nevím, jestli byl nadabován do češtiny, každopádně v angličtině je určitě.

Koukněte na CoCo!!

God Bless, Josephine.