Triptych na oltáři lásky

Včera jsem měla tu možnost být na přednášce mons. Piťhy, který v areálu Třeboňského kláštera představil svoji čerstvě vydanou knihu Triptych na oltáři lásky. Bylo to setkání velmi poučné a utvrdilo mě v tom, že mons. Piťha rozhodně není pomatený stařík, který neví, co povídá (jemná narážka na vyjádření P. Halíka o spojení mezi vysokým věkem mons. Piťhy a jeho kázáním o Istanbulské úmluvě).

Mons. začal krátkým vysvětlením okolností, za kterých kniha vznikla. Byla inspirována výstavou, jež se uskutečnila k výročí 80. narozenin výtvarníka Jiřího Anderleho. Oba pánové se spolu setkali den po ukončení výstavy a propovídali hezkou řádku hodin ve výstavním sále, dokud je ostraha "jemně" neupozornila, že buď je tam zamkne a můžou si povídat třeba do rána, nebo se laskavě odeberou domů a nechají ho taky jít, protože mu za pár minut jede poslední autobus. Vybrali si druhou možnost.

Jelikož má Mons. Piťha ve zvyku si před usnutí vždy něco číst, ani tuto noc tomu nebylo jinak. Pokud jde o jeho vkus četby na usnutí, sdílím jeho názor, že kniha musí být útlá, ne moc těžká, protože kdyby vám cit. "spadla na ksicht až usnete, bylo by to poněkud kontraproduktivní". Vybral si dvě básnické sbírky. Usnout se mu sice podařilo poměrně rychle, ale kolem třetí hodiny ráno se probudil ze zvláštního snu, ve kterém se bavil s jakýmsi malířem. Nejpodivnější bylo, že mluvili volným veršem. Nyní zcela bdělý usedl ke stolu a psal a psal a psal. Bez škrtů, jako kdyby mu někdo diktoval, jakoby to snad ani nepsal on. Po několika hodinách pero odložil a šel si opět lehnout. Následující večer, hnán touhou konečně se vyspat, si vzal prášek na spaní s rychlým nástupem účinku, který (aby se rychlý nástup ještě urychlil) zapil koňakem, což měno úplně opačný účinek a spánek se nedostavil vůbec. Zato se dostavila ona diktující múza a noční diktát pokračoval. To se opakovalo každou noc asi měsíc, než byla kniha hotová.

Kniha má kolem 100 stran a je rozdělena do tří částí, jež mají připomínat skříňový oltář, kdy na prvním křídle zachycuje obraz dětství, na hlavní přední části zase obraz dospělosti a konečně obraz stáří, podzimu života. Na zadních stranách bočních křídel je pak na jedné straně pomyslně napsán prolog a na druhé epilog. Prolog shrnuje ve zkratce celý životní příběh autora a epilog zase poskytuje zralý pohled staršího člověka.

Svým stylem vyprávění připomíná rozhovor dvou mužů, jeden z nich je podle autora malíř a druhý je kněz. Vše je psáno volným veršem. Nejde o žádnou těžce abstraktní poezii, slova pana Piťhy jsou stejná, jako on. Jsou upřímná. Mluví o smrti s naprostou otevřeností, což může na někoho působit drsně.

Při prostoru na dotazy jsme se dostali k zajímavé otázce, jak se vlastně mons. Piťha stal knězem. O tuhle historku bych se s vámi ráda podělila, protože je podle mě kouzelná.

Jako malý si prý hrál na kněze, což bylo pro jeho (sice silně věřící, avšak nepraktikující) rodinu trochu rána. Zhoršilo se to ještě víc, když povýšil na papeže. Nicméně tyto dětské manýry skončili a až do 19 let nad otázkou kněžství vůbec nepřemýšlel. V 19 letech vážně onemocněl a musel do nemocnice. Tam se poprvé setkal se smrtí. Vedle něj na posteli ležel umírající pacient, který věděl, že se blíží jeho poslední chvíle a prosil, aby mu zavolali kněze. Což nebylo zrovna jednoduché, kde v 50. letech v pět ráno seženete kněze...Mladý pan Piťha šel tedy na sesternu a řekl jim, že by se měly o umírajícího muže postarat. Když se ale vrátil do pokoje, umírající chudák si ho spletl s duchovním, protože uviděl jeho tmavě modrý, skoro černý župan. Začal se mu zpovídat. Falešný duchovní v županu na sebe "vzal jeho hříchy" a udělal mu kříž na čelo. Muž zemřel s blaženým výrazem ve tváři.

Mons. motivace ke kněžství byla touha mít tu moc pomáhat ostatním v těžkých situacích. Celý svůj život vnímá jako službu a jak říká ve své knize:

"Chci být takový, že budu na světě tak trochu navíc,

abych se mohl postavit tam, kde je prázdné místo.

Být holí chromému a okem slepci.

Být otcem sirotka někde na jihu,

synem dětmi opuštěné matce ze severu,

na východní hranici být průvodcem děvčete,

kterému se zabil snoubenec,

dokud nenajde poctivého muže, který ji bude milovat,

a pokusit se přátelstvím podepřít muže západu,

kterému popravili bratra."

(...)

Zkrátka a dobře, pokud budete mít možnost si knihu koupit, neváhejte. Na své si přijdou jak milovníci umění či poezie, tak jen prostí lidé, co jsou ochotni naslouchat.

Josephine